Kolik vydržíme
....padám,vstávám,padám a vstávám...Mám pocit, že za posledních 5 let nedělám nic jiného.Každý můj nový pád mi připadá jako nejhorší ze všech a to bahno ve kterém se plácám je čím dál kluzčí a páchnoucí než to minulé.A on stojí za mnou a našeptává..proč z toho ven, vždyť bahno přece léčí ...a z toho zápachu mám smysly tak otupělé, že už mi to snad ani nevadí.Nevím co je to za sílu, která jej dřív či později porazí a umlčí, která mě opět donutí vstát.Někdy jsou to povinosti vůči dětem, jindy jsou to lidé kteří mě znají a neustále mě přesvědčují o tom jak moc jsem silná a nedovolím nikomu a ničemu aby mě to zničilo.Vím, že to tak je, ale přes to o tom často pochybuji a potřebuji jejich ujištění, že to zase zvládnu.Nebo ta záhadná síla je můj anděl strážný, který nademnou bdí...?!Ano, někdo by mohl namítnout, že kdybychom měli strážné anděly, tak přece nedovolí, aby se nám všechno to zlé dělo...A není snad právě tohle ta pomoc, že každý si musí tím zlým projít, umazat se od toho bláta, aby rozpoznal a pochopil, dokázal si vážit a ocenil krásu všedních dnů.Když sedím v tom blátě, všude ticho a tma, utápím se ve smutku, lituji sebe a všechny okolo, když zvažuji pro a proti a nodokážu se rozhodnout, tak můj anděl zasáhne.Někdy je to jen náznak, pohlazení, úsměv a někdy jako bych dostala pohlavek a cítila, že se na mě opravdu zlobí, jako bych slyšela ten varovný hlas...,,Tak dost už bylo smutku, bojuj, otevři oči, je tady někdo kdo ti nabízí ruku, tak ji pevně chyť a vstaň!"
...zase jsem to já, hlavu držím hrdě vzhůru a ani stopa po mém uklouznutí, krok za krokem jdu dál, cítím,že je mi v patách a chystá slova co našeptá mi příště...